Prosinec 2012

Štědrý den 2012

24. prosince 2012 v 20:58 | Coffie |  Moje zážitky
Tááák konec světa nám nepřišel, to znamená že tu jsou Vánocééé! :D
Popravdě dostávám pořád míň a míň dárků ale co na tom? :D

Letos mi mamka dala.... deodorant Fa... OMFG! řekla jsem jí ať si ho používá sama....


Pak jsem dostala školní batoh - novej byl vážně potřeba!
(vůbec na tá fotce neni vidět -> ten mobil umí fotit jen venku!)



Pak kalendář z lesem (jsou tam asik 3 lištišky :3)




Pak externí harddisk z kapacitou 500GB což je fakt dost, když mi brácha z compu povolil jen 60 -.-"
(huh sorry za ten bordel)



Pak tríčko (vypadám jak magor)



A knížku "Můj rok s liškami" hodně doporučovaná kniha, kterou jsem dlouho chtěla, a konečně budu moct napsat do čtenařáku :D





Kdyžtak napište do komentů co "Ježich" nabalil vám :D

časopis Psí kusy - S lišákem v posteli

19. prosince 2012 v 19:29 | Coffie |  Lišky
Takže mám psí kusy 12/2012 a je tam zase článeček o liškách, takže vám ho ceeeelý opíšu :)
Neopíšu! Našla jsem ho skenovaný :P
Zase tam někdo chová lišku :D
Takže:





Moji známí z divočiny díl VIII. - Liška obecná

12. prosince 2012 v 18:06 Lišky
Tak po nějaké doě zase píšu.. nebo spíš kopčím :DD
zááse nuda, tak hledám na netu různý kravinky nebo tak.
A našla jsem stránku nějakého fotografa, který fotí přírodu, bohužel je taky myslivec (vy víte proč bohužel) ale dělá jikýsi "seriál" o tvorech z lesa.
A co bych jí jinýho než: Les....Liška!
Takže kopším, a zde to máte: :)





Liška, škůdce nebo pomocník?
Liška! - když kdekoliv zazní jméno této naší bezesporu nejznámější psovité šelmy, ihned v nás vzbudí spoustu nejrůznějších emocí. Pomineme-li všeobecnou oblibu lišek u dětí, kterou si povětšinou ryzky vysloužily díky nejrůznějším pohádkám, bajkám a říkadlům, a v nichž je liška většinou líčena jako představitel chytrosti a prozíravosti, dostáváme se také k velmi častému negativnímu postoji. Ten k lišce mnohdy zaujímají někteří zemědělci, ale i někteří myslivečtí hospodáři. Každý ze zástupců jmenovaných skupin má s liškami nějaké své osobní zkušenosti a na jejich základě pak postupem času vykrystalizoval i jeho aktuální vztah k tomuto jedinečnému lovci. Nejedná-li se o zkušenosti dobré, tak lze říci, že liška je u těchto skupin lidí brána spíše jako jednoznačný škůdce. Jak je to ale s liškami ve skutečnosti? Dá se tento názor považovat jako zcela jednoznačný a převažující? Z čeho pramení prastará lidská nevraživost vůči liškám a jiným dravcům? Je to mnoho zásadních otázek bez odpovědí. Nějakou tu odpověď vám snad nabídne další pokračování mého seriálu "Moji známí z divočiny", který jsem se rozhodl věnovat právě liškám.

Dvojí liščí smůla
Když jsem na začátku svého článku psal o emocích spojených s liškou obecnou, úmyslně jsem nijak nezmiňoval emoce milovníka přírody a fotografa, tedy i mé maličkosti, emoce, které jistě nebudou nepodobny mnoha dalším lidem - mně podobným:-). Osobně si myslím, že lišky mají ve svém životě jednoduše smůlu, a to hned dvojí! Velkým problémem lišek je totiž už jen ta skutečnost, že patří k šelmám, a to k šelmám psovitým. Je tedy zástupkyní skupiny živočichů, kteří v našich podmínkách stojí na vrcholu potravního řetězce, a je tedy, do jisté míry, i potravním konkurentem naším, tedy lidským. Vlkům už před lety u nás odzvonilo a liška je dnes možná z jakési setrvačnosti hned druhá "v pořadí". My, lidé, už to máme hezkých pár tisíc let v genech. Náš postoj vůči liškám je proto typicky přírodní, i když s ohledem na naši dnešní pozici už trošku neaktuální. Dávné pravidlo zní: "Potravního konkurenta je nutno pronásledovat a ničit". Podle mně je to skutečně takto jednoduché. Stačí se kouknout ke kolegům rybářům. Na vrcholu potravního řetězce v jejich rybím světě "stojí" volavky, kormoráni, ledňáčci či vydry. Pro mnoho nemoderních rybářů jsou právě tohle také nepřátelé číslo jedna - rovněž potravní konkurenti. U kolegů zahradníků jsou to zase krtci, a tak bychom mohli pokračovat. Další souvislosti už bohužel řešeny nejsou, což už ale příliš typicky lidské není. Prostě je to tak a tečka. Ale vraťme se zpět k liškám…
Druhou smůlou lišek je ta skutečnost, že se s nimi člověk setkává nejčastěji v období krmení už odrostlých mláďat, tedy v období, kdy lišky krmí svá mláďata nejintenzivněji. Přesně tento limitovaný časový úsek je však současně také obdobím, kdy liška způsobuje zaangažovaným skupinám ty největší škody. Lišky jsou často vídány s úlovky, jež jsou jednoznačně největší v průběhu roku a tím, že se objevují častěji i za dne, vychází najevo také jejich velmi častá vazba na naše životní prostředí, tedy na prostředí vesnic a periferií měst. V čase krmení liščat skončí v mordách lišek nejedno zaječí mládě, ale i srnčata a občas i nějaká ta slepice, což majitele pochopitelně notně dopálí. Výsledkem je mnoho a mnoho osobních soubojů, kdy se nejeden myslivec přesvědčí o tom, že slovit lišku je skutečně jednou z největších loveckých dovedností. Teď samozřejmě nemám na mysli likvidaci nedorostlého osazenstva liščích nor za pomoci psů a někdy i jedů, což musí být pod úroveň každého skutečného lovce.

Málokdo si ale dá tu práci, aby se s etologií života lišek seznámil i v ostatních údobích roku a porozuměl tak skutečným potřebám a zvyklostem tohoto ostražitého tvora. Možná by pak takový člověk dospěl k názoru většiny dnešních moderních myslivců, kteří si tu práci s pochopením širokých přírodních vazeb a zákonitostí dali. Ti přišli prostřednictvím bezpočtu studií na to, že u lišek převažuje jejich prospěšnost lesnímu ekosystému, a že liška obecná je v mnoha ohledech nenahraditelným článkem fungujícího přírodního řetězce. Jedním z mála lidí, kteří se dostali k liškám do takové blízkosti, aby mohli pozorovat jejich nejintimnější okamžiky, je bezesporu německý milovník přírody a fotograf Gunther Shumann. V jeho knihách "Můj rok s liškami" a "Život s liškami", se dočtete mnoho zajímavého, ale ještě dříve než se k tomu dostanete, také já přispěji svou troškou do mlýna...

Jaro u liščích nor...
Každé jaro již tradičně obcházím všechny nory lišek v blízkém okolí mého bydliště, abych je obeznal a zjistil tak, kolik z nich bude letos obsazeno a spoustu dalších zajímavostí z života lišek. Pominu-li přechodné nory, jedná se přibližně o deset kilometrů čtverečních hospodářské kulturní krajiny s desíti stálými norami lišek. Nory navštěvuji už velmi časně z jara, kdy lze nalézt v blízkosti nor první známky pobytu lišek a jejich "rodinných" příprav. Už v lednu a únoru lze pozorovat stopy mířící na vysoké pařezy a skalky, odkud pak v noci lze zaslechnout tzv. liščí "skolení", což je zvuk ne nepodobný hlasu rdoušené ženy. Když zaslechne tento zvuk tichý přírodní nocležník v lůně přírody, nevědomky se ještě více schoulí do svého spacího pytle a jen pokrytec by v tu chvíli nepřiznal jisté zrychlení svého tepu:-). V průběhu následujících měsíců lze pak u nor pozorovat první úpravy okolí nory a také interiéru. Většinou jde o čerstvě vyhrabanou hlínu, obnovení starých přístupů k noře atd. To však musí být příhodný rok. V letech velkého množství sněhu bývá většina nor na jaře zaplavena vodou a narazit na obsazenou noru je poměrně velkou vzácností. V žádném roce jsem však nenalezl více než 30 procent obsazených nor, což by odpovídalo hustotě osídlení jednoho páru lišek přibližně na 4 až 5 km čtverečních (v místních podmínkách). Lovecké okrsky lišek se však samozřejmě různě prolínají a mění například v závislosti na úživnosti biotopu atd. Z nejnovějších telemetrických měření vyplívá, že lovecké revíry lišek bývají daleko menší v blízkosti vesnic a hospodářských usedlostí, než je tomu například v lese, a to především díky široké potravní nabídce, kterou nabízí.

V časně jarních měsících lze pak ve vsucích obsazených nor pozorovat různé "úplatky" a krmení určené liščím samicím. Měl jsem například možnost vidět hromádku sedmi hryzců, kterou lišák své družce časně z rána na okraji nory nakupil. Odborná literatura udává, že jediná liška uloví v hospodářské krajině až 5 tisíc hrabošů ročně! V její potravě dále převládají nejrůznější zástupci hmyzí říše (kobylky, ale i žížaly), ještěrky, hadi, ale i zdechliny. Ne každý také ví, že liška si opravdu velmi ráda pochutnává na zralém ovoci, ale i např. na šípcích, hlozích atd. Dokladem jsou pak zbytky pecek a jader tohoto ovoce, které jsou především v podzimních měsících převažující součástí liščího trusu. Ten lze velmi často nalézt na vyvýšených místech, lesních pěšinách, skalkách. Je to jeden ze způsobů, kterým si lišky značkují svá teritoria. V čase páření je také obvyklé značkování prostřednictvím pachu tzv. "fialky", což je žláza u kořene ocasu. Ten liška "ukládá" např. na nejrůznější rostliny a podobně. Jedná se o zápach, který lze snadno vnímat i lidským čichem, na rozdíl od zápachu v liščích stopách, který už poslouží pouze liščímu klanu, a to především k jejich osobní identifikaci.

Za liškami do polí, luk a opuštěných lomů
K fotografování liščat u nor už se asi dostala převážná většina přírodních fotografů. Jde o velice emocionální zážitek spojený se spoustou úsměvných kousků dospívajících liščat - nekonečných tahanic a slunění se na vyhřátých mezích v blízkosti nory. Já dnes však budu popisovat svůj nedávný zážitek, který mi dal poznat jeden z nejintimnějších okamžiků liščího života, a to zážitek z času páření - tzv. "kaňkování".
Není mnoho návštěvníků lesa, kteří by se k něčemu podobnému v přírodě dostali. Je to způsobeno především velmi dobře vycvičenými smysly tohoto vynikajícího lovce. Ošálit dokonalý zrak, jedinečný čich a velmi jemný sluch liščího společenstva, je velmi obtížné. Mně se to čistě náhodou podařilo...

V jednom z mála letošních slunečných dní, který mi vyšel mimo čtyřiadvacetihodinovou službu u hasičů, jsem se vydal poohlídnout po liškách, no a také po výrech, u nichž právě v tomto čase probíhají námluvy charakteristické tajemným večerním houkáním. Tento čas je pro mě velmi vítaný, jelikož je nesporným dokladem blížícího se jara. Není nad to, než se v podvečer usadit v blízkosti nějakého nepoužívaného lomu a naslouchat zvukům probouzející se přírody… Teď však sedím ve svém voze a přibližně padesátkou protínám díly zasněžených polí a luk za městem, abych zde v poledním čase zahlédl nějakou tu lovící rezku. Její zimní způsob lovu, tzv. "myškování", je mi velmi sympatický. Liška vyskakuje do výšky, aby pak "zamrzlá" ve skoku dopadla čumákem do sněhu, kde zaslechla, anebo ucítila, hraboše. Jde vždy o mnoho a mnoho neúspěšných pokusů, ale kmotra liška, s čepičkou sněhu na čenichu, se jen tak nevzdává. Dnes však zatím nemám štěstí. Zasněžené louky jsou jako vymetené a ani v blízkosti melioračních kanálů a polních remízů nevidím jediného rezavého lovce. Nejspíš se teď sluní někde na skále, říkám si, a přidávám plyn. Právě tento nápad nasměruje mou následující cestu k jednomu z místních lomů, abych se přesvědčil, jak to tedy s liškami je.

Sváteční zážitek s liškami
Vystupuji z auta a ihned křížím desítky čerstvých stop, které se v letošní zimní krutovládě vyskytují převážně v oblasti krmelců, ale právě také v blízkosti odhrnutých lesních cest, kudy lze projít s menším úsilím i na větší vzdálenosti. Ve chvíli, kdy se blížím k lomu, začíná se radikálně měnit počasí. Sakra. Tak je to vždycky, říkám si v duchu. Odněkud rýchle připlouvají baňaté šedivé polštáře mraků a začíná se také stále více zvedat vítr. To mi ale dnes výjimečně přichází vhod, jelikož do teď jsem byl v lese díky neustálému křupání zmrazků pod nohami až příliš hlučný. Každý můj krok se totiž nesl do dálky a jen velmi těžko bych tak mohl kohokoliv překvapit. Nyní se však situace mění v můj prospěch. Zahýbám z cesty, a po ledové krustě, která občas drží a jindy se pod mou vahou nečekaně prolamuje, mířím k okraji lomu. Jsem zde zvyklý narazit spíše na výra, a tak jsem v neustálém střehu, abych jej navzdor jeho neuvěřitelnému zraku spatřil dříve, než on mě. Většinou se mi to v letních měsících daří, ale jak to dopadne dnes, to zatím nevím.
Pečlivě během svého postupu studuji veškeré skalní výčnělky a pátrám po výrovi, ale také po vyhřívající se lišce. To by byl snímeček, říkám si. Několik liščích stop uskupených v charakteristicky přímém řetízku, které křižují mou stopu, přidává mým představám na reálnosti. Postupuji tedy ještě opatrněji než doposud. Náhle však padám v mžiku k zemi. Lehám si rychle na bok, aby nebyl vidět ani můj batoh, který mám na zádech. Na dně lomu jsem zahlédl dvě lišky. V rychlosti se zbavuji batohu a pokračuji ve své cestě dál, tentokráte však po břichu. Okamžitě mi dochází, že dnes nejsem na podobnou techniku fotografování vybaven. Navzdory tomu, a možná ještě odhodlaněji, svírám mrznoucíma rukama svůj fotoaparát a pokračuji v započaté cestě. Pomalu se vysouvám až na okraj skály, tak, abych získal lepší přehled o dění pod sebou, dbaje současně o svou bezpečnost. V tomto čase nikdo přesně neví, kde se pod sněhem ukrývá skutečný okraj lomového poháru. A pak je spatřuji! Skutečně se sluní na sluníčku v blízkosti skály a pro mě v tu chvíli začíná úchvatné přírodní divadlo. Mám dnes opravdu jedinečné štěstí. S liškami jsem už zažil nejedno dobrodružství, kdy jsem se k nim s fotoaparátem dostal i na vzdálenost několika kroků, ale dnešní situace slibuje ještě mnohem více...
Uvelebuji se jako návštěvník v lóži divadla, kterou mi má dnešní pozice ve sněhu skutečně hodně připomíná. Mnohem radši bych ale teď byl v první řadě někde dole u lišek, říkám si, ale už za několik okamžiků svou "snobskou" pozici plně doceňuji. Doposud totiž obě lišky byly v klidu a dá se říci, že lišák mi svým chováním připomínal opotřebovaného zkušeného tatíka. Liščiny milostné návrhy, a to samozřejmě k mé značné nelibosti, jednoduše přehlížel. Jaké by to bylo, vidět a vyfotografovat páření lišek... Liška se před lišákem neustále protahovala a předváděla, střídavě se k němu tulila, a oháňkou plnila okolní vzduch vůní žlázy "fialky". Lišák ale jen požitkářsky mhouřil oči do slunce. Volný čas si proto liška plnila značkováním širokého okolí. Občas oba popoběhli, a pak se zase vrátili ke svému únorovému milostnému snění. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je bezvadné, že nemám v rukou flintu, ale fotoaparát. Jistě bych už celé přírodní představení barbarsky narušil "aplausem" kulovnice. Obě lišky mají totiž na těle známky prašiviny. Takhle se jen ve sněhu převalím na bok, aby sníh pode mnou tolik nestudil a do rukávu si teď schovávám druhou ruku.

Náhle si všímám změny chování obou lišek. Přítomnost člověka okamžitě vylučuji, jelikož kolem mně je prostředí v podstatě neslučitelné s lidským životem. Mráz mi skutečně doslova žere moje ruce bez rukavic a já si v duchu nadávám, jelikož jsem doma tentokráte nechal i svou oblíbenou hřejivou kuklu. Na skalách, ve směru pohledu lišek, se také nic nehýbe. Takže ani výr to nebyl, kdo lišky vyrušil. Náhle zahlédnu nedaleko zamilovaného páru další lišku. Tak teď tedy přijde to pravé divadlo, říkám si. Přichází sok!

Na scénu přichází sok
Nový lišák je skutečný štramák, bez jediné vady na bohaté světlounké srsti. Je to mlaďoch, říkám si, když se přikrčen opatrně blíží k lišce. Naráz vyráží vpřed vydávajíc jakýsi bojový pokřik. Doposud pasivní starý lišák mu však na dlouhých černých nohách okamžitě vyráží naproti. Během následujících okamžiků úplně zapomínám na dotěrný třeskutý mráz a dochází mi, že právě tohle místo je to nejlepší pro dnešní pozorování. "Bojující" lišáci totiž v mnoha a mnoha soubojích plní svými stopami velký okruh v okolí lišky, a kdybych byl blíže, jistě bych byl brzy prozrazen. Jsou to skutečné divoké lišky, které by za normálních okolností při mém zpozorování zmizely už na vzdálenost dvou stovek metrů. Dnes je mám ale jen kousek pod sebou!

Celou půlhodinu pak pořizuji dokumentární snímky opravdového "wildlife". Cítím se, jako bych sledoval dokument National geographic, jenže tentokráte vše zažívám na vlastní kůži. Ta už je však sakra ledová... Je opravdu sychravo. Mladý lišák je po dlouhých bojích plných bojového ryku a rozvířeného sněhu zahnán na ústup. Věřím, že příští rok už svůj boj vyhraje, ale letos ještě vyhrál ten silnější a zkušenější. Je to odvěký řád přírodního výběru. I přes svou prohru si dnes mladý lišák získává můj obdiv a pro sebe pár nezbytných bojových zkušeností. Bojoval skutečně velmi statečně, ač jistě i utržil nejednu bolestivou ránu. Je to lišák s velkým srdcem, srdcem bojovníka! V duchu jeho "hereckému" výkonu tleskám, zatímco zamilovaný pár odchází. Už brzy začne naše dvojice obnovovat svou noru, kterou snad letos na několik měsíců opanuje také radost rodinného života. Liščata zůstanou u nory až do léta, aby si pak každé z nich žilo svým vlastním životem. Jen málokteré z liščat však dožije své první zimy. Na jejich tichých pěšinkách je nečekají pouze lovci, ale i nejrůznější nemoci a především nekompromisní kola automobilů, pod nimiž zahyne skutečně obrovské množství mladých lišek. Ty kolem cest hledají snadno dostupnou potravu, ale cena za její získání je často až příliš vysoká.

Nevšední úlovek
Vracím se domů a musím říci, že dnešní zážitek s liškami patří k mým nejsilnějším. Kráčím zimním lesem směrem k autu a hlavou mi postupně běží vzpomínky na všechna má předchozí prchavá setkání s tímto obdivuhodným lovcem. Opět se v mysli ocitám na chatrném mostku v Litvě nad bobřím kanálem. Tehdy pode mnou, jen pár centimetrů pod mostkem, natahoval můj pach litevský bobr, kterého jsem přišel vyfotit. Já se ale díval upřeně do očí lišce, která ve stejnou chvíli stála na březovém kmeni ležícím přes potok hned naproti mně. V zápětí se mi vybavuje jiný zážitek, jak ležím v rozbředlém sněhu na poli nedaleko Dětřichova a ke mně zvolna přichází myškující liška, jen na pár kroků, zatím co já se kochám jedinečným uměním jejího lovu. Zažívám opět pocit, který jsem cítil, když na druhém břehu úzkého lesního potůčku přičichávala liška k ledňáččímu hnízdu, naproti němuž jsem dokonale zamaskován právě fotografoval. Mnoho jedinečných zážitků mi už přinesl pestrý život fotografa divoké přírody. Dnešní zážitek však jednoznačně zařadím mezi ty nejsilnější. Nevím, jestlipak jej ještě někdy něco předčí, ale věřím, že moje dnešní povídání věnované liškám alespoň malinko zpochybnilo jednu z mnoha neochvějných "lidských jistot", těch stejných "jistot", které už lidskou rasu v minulosti přivedly do tolika problémů?
Foto a text:Štěpán Mikulka - fotograf, kameraman a milovník přírody.